Mustang - divokost, která ve mě zůstala

Kdysi jsem si myslela, že svoboda znamená nemít závazky. Být sama, dělat si, co chci, necítit odpovědnost. Ale čím víc se potkávám sama se sebou, tím víc vnímám, že svoboda je v duši. A že skutečně volní jsme tehdy, když se nebojíme být tím, kým jsme. 

Možná proto mě tak fascinuje kůň mustang. Není to jen plemeno. Je to symbol. 

Síly, odvahy, samostatnosti....ale taky jemnosti, citlivosti a hluboké důvěry - když si ji získáš. 

Moje křestní jméno je Eleanor. A stejně se jmenoval černý Mustang ve filmu "60 sekund". Ta souvislost není náhodná. 

Mustang Eleanor byla divoká, nezastavitelná, legendární. 

A já jsem taky taková - když mě necháš být. Když mi nebudeš lámat křídla. Když mě nebudeš chtít změnit. 

Když jsem byla malá a plakala, nebyl vždy prostor pro slzy. A tak jsem se to odnaučila. I později, ve vztazích, jsem si nedovolovala projevi zranitelnost. 

Ale dnes už vím, že síla není v tom být tvrdá - ale v tom, že si dovolím být jemná. Citlivá. Skutečná.

Kůň se k tobě nepřiblíží, pokud necítí vnitřní klid. Nedonutíš ho, neobelžeš ho. Musíš být pravdivá. Musíš dýchat. Uvolnit se. A právě proto jsou pro mě koně - zvlášť mustangové - zrcadlem duše. 

Učí mě nechat odejít kontrolu. Otevřit se důvěře. Přijmout, že někdy prostě jen stojíš v tichu - a čekáš, až k tobě přijde to, co je skutečné. 

A přesně tak chci žít. 

Ne v běhu. Ne v dokazování. 

Ale v souladu s tím, co cítím. 

Chystám kurz vaření i nové tvoření pod značkou Eleanor Delux - pro ženy, které touží po návratu k sobě. Pro ty, které chtějí znovu ucítit chuť, vůni, dotek - život celým tělem. 

A až budu jednou na svém ranči, obklopená koňmi a bylinkami, vím, že každý krok mě k tomu už teď vede.  

Děkuju, že jsi tu. 

A že čteš řádky, které jsou možná i o tobě. 

(aneb když věříš, že můžeš létat)

Vždycky mě tyto koně fascinovali. Divocí, nespoutaní, nedají se zkrotit - jen následovat, respektovat, milovat. Jsou symbolem svobody, síly a důvěry v přirozený tok života. 

Možná proto mě tak přitahují. Možná proto cítím, že jsem jim v něčem podobná. 

Volná duše, která se touí rozběhnout krajinou bez hranic. 

A přesto...dlouho jsem tu volnost v sobě necítila. Při pláči jako malé dítě, odstrčili mě. Když jsem byla zranitelná, nebyl u mě nikdo, kdo by to přijal. A tak jsem se naučila...nebrečet. Nebýt moc. Nebýt příliš. 

Ale bolest nezmizí tím, že ji zamkneš. 

Jen ti nedovolí naplno žít. 

Jednou jsem seděla na hřišti. Měla jsem v hlavě píseň: "I believe I can fly"

Potichu jsem si ji přehrávala v duši. Touila jsem znovu uvěřit, že můžu létat. 

A v tu chvíli přišel malý chlapec. Poprosil o houpačku, pustila jsem ho. 

A on....začal zpívat právě tu píseň.

"I believe I can fly...."

Zůstala jsem jako opařená. Jak mohl vědět, co se ve mně děje?

V tu chvíli jsem pochopila - když se uvolním, svět mi začne odpovídat. 

Život ke mně promlouvá, když mu dovolím. 

A tak jsem si dovolila. Plakat, když chci. Smát se, když cítím radost. A důvěřovat. 

Protože když se přestanu snažit všechno držet pod kontrolou, když se prostě jen otevřu, moje energie začne přitahovat všechno, co je pro mě. 

Lásku. 

Klid. 

Hojnost. 

A možná i stádo vlastních Mustangů na ranči, o kterém sním. 

A pokud to právě čteš, možná i ty v sobě neseš svého Mustanga. Nespoutanou duši, která si přeje důvěřovat....a věřit, že může létat. 

Tak věř. 

A nech se unést větrem, který už ví, kam tě zanést.