Pravá láska: Tanec, kde se mohu nechat vést 

Byla jsem vždycky silná. Věděla, jsem, co je potřeba udělat. Rozhodovala jsem, držela věci pohromadě, když se jiní rozpadali. Uměla jsem nést, táhnout i opravovat. A přesto - nebo právě proto - jsem vždy v hloubi duše toužila po něčem jiném. 

Po chvíli, kdy nebudu muset nic řídit. Kdy si budu moct dovolit být jen žena. Jemná, klidná, vášnivá, cítící. Ta, která není silná proto, aby přežila, ale  protože v její odevzdanosti je hluboká moudrost a důvěra. 

Pamatuji si anes s mužem, který mi je blízký. Tančili jsme a já...jsem ho chvílemi vedla. Ne proto, že bych nechtěla být vedena, ale protože to ve mně bylo zvykem. A přesto jsem uvnitř tak toužila...spočinout v jeho náruči. Cítit, že ví kam jdeme, a že já mu mohu věřit. 

Tohle je pro mě pravá láska.

Láska, kde: 

Je to tanec, kde se muž nebojí nést odpovědnsot a žena se nebojí být skutečně viděná. 

A věřím, že když se dvě duše opravdu potkají, vznikne prostor, kde je tohle možné. 

Možná už se ten prostor otevírá. Možná to právě čte někdo, kdo to cítí stejně. A možná právě tyto řádky v tobě brobudí vzpomínku...na tanec, pohled, dotek, kdejsi byla plně svá. 

Pravá láska je, když se navzájem vedeme...a zároveň se  necháme vést. 

Někdy v životě potkáme člověka, který se dotkne srdce způsobem, který nejde vysvětlit. Jako by duše poznala domov, ještě dřív, než k němu stihly dorazit slova. A my víme, cítíme...že je to jiné. Hlouběji, tišeji, pravdivěji. 

Já věřím na pravou lásku.

Ale ne tu z filmů, kde vše hned zapadne jako puzzle. Věřím na lásku, která zraje. Která nás učí trpělivosti, odevzdání, důvěře. Která nás učí být samy sebou - a nechat druhého být sám sebou. I když někdy váhá. I když bloudí. I když ještě nevidí tak jasně jako my. 

Není snadné milovat bez jistot. Ale když milujeme opravdu, je to silnější než potřeba mít odpovědi hned. Pravá láska nekřičí, netlačí, nemanipuluje. Pravá láska dává prostor. 

Učím se každý den milovat bez připoutání. Dovolovat druhému, aby si vybral - svobodněji, celým srdcem. A zároveň si dovoluji přát si, aby mě miloval. Takovou, jaká jsem: jemnou i vášnivou, klidnou i divokou, silnou i zranitelnou. Protože - pravá láska není o dokonalosti - ale o opravdovosti.  

Někdyž je láska tichá. Je v pohledu, v objetí, v tom, jak se přikryju jeho rukou, když leží vedle mě. Někdy je to v písničce, kterou mi zahraje. Někdy je to ticho, ve kterém cítím, že nejsem sama. 

Možná teď nevíme, jak ten příběh dopadne. Ale vím, že ten příběh píšu srdcem.. A to je to jediné, co chci. 

S láskou 

Iveta