Čestnost bolí...ale léčí 

Někdy v životě přijdou chvíle, kdy musíme udělat to, co je správné - i když nás to stojí hodně. Dnes s vámi chci sdílet příběh, který mě naučil, že čestnost není vždy odměněna potleskem. Ale že právě v těchto chvílích se tvoří náš charakter. 

Měla jsem kamarádku, se kterou jsme sdílely spoustu věcí. Byla to žena, která si procházela těžkostmi ve vztahu - jejím mužem, kterého jsme oba znali. Jednoho dne si tento muž přivedl milenku...do mé přítomnosti. A přestože to nebyla moje věci (i když byla, protože určitá kamarádství považujete za rodinu, kterou chcete chránit), cítila jsem, že nemohu mlčet. Kamarádce jsem řekla pravdu. Stála jsem za ní. Pomohla jí. 

Jenže život není černobílý. O pár měsíců později jsem se znovu snažila zachránit svůj tehdejší vztah a šla se svým mužem na oslavu, kde byl onen bývalý kamarád - a i ta jeho milenka, tedy už v té době partnerka. Moje bývalá kamarádka tam náhodou přišla - a místo pochopení přišlo obvinění. Neviděla, že jsem tam byla se svým mužem, který byl tehdy mým. Jen viděla mě tam a udělala si svůj obrázek. Později se chtěla znovu přátelit, ale já už nedokázala. Bolelo to  moc. 

Dnes zpětně vidím, že některé věci, které jsme kdysi nazývali přátelstvím, byly jen zvyky. A že ten muž, kterého jsem ze zvyku považovala za kamaráda, nebyl dobrým člověkem. Nejen kvůli nevěře...ale třeba i kvůli tomu, že přesvědčil mého tátu znovu pít, přestože věděl, že s alkoholem přestal a měl za sebou těžký boj. 

Dnes vím, že moje čestnost tehdy něco stála. Ale také vím, že jsem se nezpronevěřila sobě. A že být čestná znamená chránit to nejcennější - své srdce. Nechat ho mluvit pravdu, i když to znamená ztratit ty, kteří naší pravdu neunesli. 

A i kdyby tento příběh oslovil jen jednu jedinou ženu, která stojí napodobném rozcestí - budu ráda. Protože být čestná není snadné. Ale právě v tom se rodí vnitřní síla, která nezmizí.

JAK BUDOVAT DŮVĚRU V LÁSKU?