Věnováno Sáře 

Píše se den 29.7.2025 a dneska tahle krásná holčička opustila tento svět. Vím, že myšlenky nás všech jsou propojené a zrovna včera jsem na ni vzpomínala, vlastně i v týdnu mojí kamarádce, jsem vyprávěla, jak jsem se na ní učila jezdit a tak tento příběh chci vyprávět i vám. Protože, aby duše mohly odpočívat v pokoji, máme o nich vyprávět, jen ty nejkrásnější příběhy. A já tedy začnu. 

Už od první westernovky jsem věděla, že miluji tento způsob života - koně, western, indiáni. Často jsme u nás doma, když jsem ještě jako malá holka, bydlela u rodičů, jsem na tyto filmy moc ráda koukala. Klasika byl Winettou, ale i další westernovky, kde hráli Bud Spencer a Terence Hill. A ze všech nejoblibenější je pro mě film Podivné dědictví, kdy z hodného člověka se stane divoký, přírodní a svůj ...prostě jako  správný divoký západ. 

Tak jednou jsem na koni jezdila s bandou přátel. Bez předchozího výcviku, učení, prostě jen tak. Bylo to na Moldavě u jedné ženy, ani si nepamatuji jméno, jen si pamatuji zážitek, že ten kůň si se mnou lehl, a to i když mě měl na zádech. Majitelka se na něj rozlobila, že si to nesmí dovolit a i když jsem stále na něm seděla, začala ho mlátit a popohánět. Nebyl to úplně fajn můj první zážitek, protože aby vás kůň mohl poslouchat, tak musíte mít důvěru, určitou sílu uvnitř sebe, ale ta se buduje s koněm, a ne když na něm sedíte úplně poprvé a ještě na koni, kterého jste viděli úplně poprvé. 

Nemohla jsem spát několik měsíců, počítání oveček, meditace, milion vykouřených krabiček cigaret, nic moc nepomáhalo, pořád se ty blbý myšlenky vkrádali. Jojo ďáblík to se mnou pěkně uměl. Jenže z nepřízně osudu, vzniká dar, který se pochopí později. Doma jsem měla jeden větší železný kruh, a jelikož jsem také háčkovala, měla jsem doma i bavlnky a také tím, že jsem zbožňovala indiány a indiánské historky, napadla mě úžasná věc, a to že si vytvořím lapač snů. Věřila jsem, že díky němu se mi bude spát lépe a skutečně se tak stalo. 

A tak jsem si vytvoříla opravdu svůj vlastní vlastnoručně vypletený lapač snů 

A jelikož jsem ho vytvářela fakt poctivě a s vírou, opravdu fungoval. Kombinace víry v něj, meditací, uvolňování a také nového nápadu, jsem začala lépe spát. 

Že když ten lapač snů pomohl mě, tak já pomůžu dalším lidem, kteří mají třeba stejný problém jako já. A tak jsem začala tvořit lapače snů. Pořídila si stánek a jela na svou první akci, kde jsem prodávala jako indiánka (šamanka) lapače snů. Akce měla veliký úspěch a mě to bavilo. 

On tam tvořl koňské podkovy a já v ten den od něj dostala dvě pro štěstí. Chtěla jsem štěstí pro můj obchod. Celý článek o tomto setkání si můžete přečíst na mém vlogu. A díky k tomuto setkání a mojí touze jsem se vrátila ke koním. Ale teď už jinak a lépe. 

Tenkrát v současné práci jsem se zmínila kolegyni, že bych se chtěla znovu začít učit jezdit na koni, že moje úplně první zkušenost byla dost nepříjemná a že chci někoho zkušenějšího, kdo mi o tom řekne mnohem více. Doporučila mi její sestru Hanču a ranč Oak Valley.  

Jaké to učení bylo? Ty vogo, tolik srandy si nedovedete asi představit. Přišla jsem natěšená, ale také plná obav. Učila jsem se od začátku. Nejdříve vyčistit celého koně. S kartáčem to byla  pohoda, potíž přišla s kopyty....když nemáte vnitřní stabilitu, jste po rozchodu úplně v čudu roztřesení a mnoho dalších myšlenek a emocí, které ve mě byly, si dokážete představit, že když máte vyčistit kopyta tvrdohlavému koni, že vás jen tak neposlechne. Cítí to, že nemusí. Cíti, že jste slabé a že si s vámi může hrát a dělat šprťouchlata. Teď se tu usmívám, jak báječná učitelka Sára pro mě byla. Stála s nohama pevnýma jako skála a ne a ne je zvednout. Pomohl až přísný zásah Hanky, jo tu poslouchala. To by šlo čištění jsem se postupně naučila a i po pár týdnech mě u čištění kopyt poslechla. 

Jezdilo se skvěle. Učila jsem se stabilitu, bez držení jen sedět na koni, který chodí. Učila jsem se cviky vrtulník a mnoho  dalších, začala jsem vnitřně sílit, být si jistější. Učení na koni mělo na mě obrovský vliv. Sílí celé vaše tělo, zatínají se svaly, o kterých jste neměly ani páru, že je máte. Jízda na koni je mnohem lepší než jakékoliv cvičení ve fitku. A na psychický stav úplně nejvíc - v přírodě, mezi zvířaty, tomu se nic nevyrovná, skutečně ne. Další super věc dříve se mi dost třásla levá ruka, vím, od koho jsem si tohle nabrala, ale to už připomínat tady nebudu, ale chápete, že když chcete řídit koně, tak se vám ruce třást nesmí. No fakt nesmí, protože když držíte otěže, a nejste stabilní, tak blbnete koně, neví, co má dělat Naštěstí Sárinka moc dobře věděla, že má na svých zádech úplněho začátečníka s handicapem. Ty jo, tak to bylo pro mě hodně trapný a stresující, ale někde a někdy se začít musí, pokud se toho chceš zbavit. Takže jsem dostala od Hanky úkol na doma, a to chodit s rukama srčenýma jako  když držím otěže  a mít tam prkénko. Málo kdo to věděl, nevytrubovala jsem do světa, co mi je. Hlavně jsem to nechtěla přiznat, prostě jsem se za to styděla. Teď už vím, že nejsem jediná a mnoho lidí má také problémy a ještě závažnějších než já toto. 

Učení, jízda a pravidelný trénink doma mi pomohl. Učení na Sáře patří k jedním z nejhezčích obdobích mého života. Také třeba ta část, kdy už jsem na ní seděla úplně sama, bez pomoci a i si jí řidila. Ovšem miláček Sáruška vždycky výcítila, když jsem nebyla úplně na stoprocent ve své kůži a tak si představte, když jsem ji pobídla, aby šla. Volám, řvu - di krok, pobídnu nohama, ale tak, abych ji neublížila a ona stojí. Holky dole v řadě sedí na židlích a koukají a já tam nahoře na koni, jakože už zkušenější, a ono nic, nepohla se ani o kousek. Prý musíš víc zařvat a víc nohama pobídnout, jinak si s Tebou bude dělat, co chce. 

Sáruško lásko moje, děkuji Ti za tuhle školu. Směji se sobě a zážitkům, které jsem s Tebou zažila. 

To jsme jednou šli na procházku. Já už sama, všechno sama. Učili jsme se i podle kresleného návodu sestavu. Když jsme skončili, tak já už sama, odvedla si Sáru k vyčištění apod. Nedávala jsem si pozor, a to bylo poprvé, kdy mi kůň šlápl na nohu. Tvl, kurňa, auuu, tak to bolelo. To jsem si říkala pro sebe, ne nahlas. A blahově jsem si myslela, že si toho nikdo nevšimne. Hanča jde kolem, letmo se na mě podívá a říká: "Tě šlápla, co?" "No doprčic, jak to víš?: zeptala jsem se jí. "Vidím, jak stojíš a je mi to jasný" Tak příště větší pozornost. Jojo za tu celou dobu mě šlápla dvakrát, ještě jednou v lese na procházce, naštěstí jsem měla boty hodně pevné a Sára nepatřila mezi ty obr koně. Každopádně i za tyhle chvíle děkuji. 

Za tu radost, kterou jsi mi přinesla. Stálo to za to. Každá chvíle stála za to!

Proč se musí umírat? Kdo vymyslel tenhle blbý koloběh života? Je mi to líto, fakt mě to mrzí - u zvířat i lidí. Někde jsem čestla a slyšela, že jsme energie, a že si to tak nemáme brát. Na to kašlu, jsou to kecy a podle mě by se vůbec nemělo umírat. Měla jsem kamarádku, se kterou jsme také byly ve westernovém městečku - Šiklův mlýn, pro mě to byl také jeden z nejlepších zážitků, kdy jsem si vyzkoušela být toho všeho součástí. Já děkuji T-Mobilu, kde jsem tenkrát pracovala a tenhle zážitek připravili pro nás.  Kamarádka, se kterou jsem tam byla, bohužel už také nežije. V mém srdci ano a stále. Nevím, co přesně tu na tomhle světě mám předat já...jedno však vím jistě, koně, lapače, indiáni, kovbojové, zvířata, tenhle svět již bude se mnou spojený napořád. Byla jsem od dětství vedena spíše ke kancelářské práci, ale to nikdy nepatřilo ke mě a patřit nebude.