Cesta na Moravu aneb z "nepřízně osudu" vznikl dar a veliké uvědomění

V té době jsem procházela rozchodem a ne úplně příjemným obdobím. Kdo z vás si prošel rozchodem nebo prochází, tak asi ví, jaké pocity tu panují. Aby mi bylo trochu víc líp, tak jsem se rozhodla s kamarádkami vyrazit na Moravu do vinného sklípku. Vždycky předtím to byl můj sen, přála jsem si to. 

Jelikož jsem v té době nebyla ve stavu, kdy bych byla schopná najít vhodný vinný sklípek, výběr jsem nechala na kamarádce. Můj úkol byl vymyslet cestu tam a odřídit to tam i zpět. Také si vzpomínám, že už v té době jsem vlastně poznala člověka - mojí spřízněnou duši, ale v té době jsem to vůbec nevěděla, teď s odstupem času si uvědomuji, že jsme se měli potkat. 

Před odjezdem, když už já jsem měla naplánovanou trasu, přišla kamarádka, že slyšela od svého otce, že jsou všude objížďky  a tak, že tou trasou, kterou jsem měla v plánu já, jet nemůžeme. Věřila jsem ji a tím, že moc ráda řídím, mě to ani nevadilo. No jo, ale až do doby, kdy cesta na Moravu trvala 9 hodin. To je už skoro do Chorvatska. Nebo do Maďarska do Budapešti, když jsem jela před rokem s mamkou a kamarádkou, tak za 7 hodin i s přestávkami jsme byly v cíli. Takže chápete, že po 9 hodinách jsem byla totálně unavená, asi v to zahrála roli i naštvanost, protože když jsme dojeli kolem 6 hodiny večer do jedné malé vesničky, tak obchod, ve kterém se mohlo něco koupit k jídlu byl zavřený a restaurace hospůdka, která sice otevřená byla, ale už v ni nikdo nevařil. Přijely jsme prostě pozdě. 

Zoufalství? Ano to bylo. Protože jsem byla unavena a hladová. Jedna z holek vyslovila nápad, že bychom mohly zajet ještě do vesnice vedle, že tam je pizzerie a mohly bychom tam. Jenže mě už se nechtělo. Pochopte, že i přesto, že řízení auta miluju, tak už jsem byla ve stavu, kdy jsem si chtěla odpočinout a tak jsem řekla, že ne, že se půjdu zeptat toho pána, co nás ubytoval, jestli nemá alespoň krajíc chleba. 

Šly jsme k jejich domu a shodou okolností pán z domu akorát vycházel. Pozdravila jsem ho znovu, protože už předtím jsme se viděli a vysvětlila mu situaci a poprosila ho, jestli by neměl alespoň krajíc chleba. Byl tak moc hodný, že nás pozval k sobě domů, na zahradu i domů. Ze zahrady nasbíral pro nás rajčata, papriky, česnek - všechno čerstvé, domácí. Od slepiček přinesl čerstvá vajíčka a u nich v kuchyni jsme si mohly uvařit k večeři luxusní míchaná vajíčka. A ještě jsme dostaly čerstvý domací chleba a úžasné vychlazené pivo a ochutnávku vína. 

Já jsem vždycky milovala zahrady, farmy, jídlo, které je domácí. A tahle rodina mě to všechno ukázala. Na zpáteční cestu jsme se vydaly podle mého původního plánu a doma jsme byly za 4 a půl hodiny. Chtěla jsem to stihnout, co nejdříve, protože na mě čekal můj syn. Každopádně i z této nepřízně osudu, vznikl obrovský dar, že i když žádáte málo, dostanete mnohem víc, pokud se otevřete příjímání a já se otevřela, protože mě k tomu dohnala únava, zoufalství i vztek. Ovšem nemusíte čekat až vás přepadnou tyhle pocity, můžete se tomu otevřít hned teď.