Příběh z rozbouraného domu 

Ten dům byl rozestavěný. Staé omítky, vůně cihel, holé zdi a matrace na zem. A přesto to byla ta nejkrásnější noc. 

Pomáhali jsme tehdy kamarádovi. Práce až nad hlavu, únava v kostech. A večer, když všechno utichlo, zůstali jsme tam. Tři lidé v polorozbořeném domě. Matrace na zemi, spacáky, pár dek, ticho. 

Lehl si doprostřed a já na kraj. A já - možná poprvé v životě bez myšlenek - natáhla ruku. Přikryla jsem se jeho rukou jako peřinou. Cítila jsem bezpečí. Tahle chvíle se mi vryla do mé paměti. 

Bylo to něžné. Tiché. Opravdové. 

Ráno jsem měla strach. Ne z něj, ale z pravdy. A tak jsem se usmála a řekla: "Nevím, nepamatuji se, asi jsem spala..."

Ale dnes už vím, že jsem nespala. Byla jsem probuzená jako nikdy předtím. Jen jsem ještě neuměla být tou ženou, která si stojí za tím, co cítí. 

A tak to písu sem. Možná si to přečte. Možná pozná, že je to o něm. A možná pochopí, že to nebyl jen sen. 

Dnes už vím, že jsem se tehdy bála říct pravdu, protože jsem si nebyla jsitá sama sebou. 

Bála jsem se, že když vyjádřím své city, ztratím hodnotu. 

Že budu "ta", co cítí víc"...

Jenže práve to, co cítíme, je naše síla. 

Dnes už si dovolím říct: 

"Bylo mi s tebou krásně. Líbilo se mi, jak jsi klidný. Vnímala jsem každé tvé pohnutí a cítila, že ty vnímáš i mě."

A i když tehdy jsem to neřekla...

Dnes to říct dokážu.

Protože už vím, že pravda nikdy nebolí tolik jako to, co jsme neřekly.

Umění naslouchat svým pocitům se naučíš v mini kurzu